Search

[klarikafoolish]

Nejhorší na rodinných oslavách není jídlo. Není to ani teta, která se ptá, proč ještě nemáš děti. Je to ten okamžik, když už nemůžete poslouchat, jak bratranec vyhrál maraton, sestřenka koupila byt a vy sedíte s prázdným talířem a víte, že jediný, co jste tento měsíc vyhráli, byl boj s chřipkou.

Jmenuju se David, je mi 38. Pracuju v logistice. Moje životní motto je "stačí tak akorát". A tenhle sobotní oběd u babičky byl přesně ten typ akce, na kterou jsem potřeboval alkohol, ale řídil jsem.

Bylo nás tam patnáct. Babička se smála, strejda vyprávěl o novém autě, a já? Já seděl na kraji pohovky, koukal do telefonu a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Manželka Lenka si povídala s tetami, syn běhal po zahradě. Měl jsem dvacet minut absolutního klidu.

A pak jsem omylem kliknul na starou záložku, kterou jsem si uložil před měsícem. Kdysi večer, když jsem hledal něco na zabití času. Byly to bitcoinové kasinové automaty. Nikdy předtím jsem nic podobného nezkoušel. Přišlo mi to jako blbost pro ty, co nevědí, co s prachama. Ale ten odpoledne? Byl jsem zoufale znuděnej. A trochu nasranej na celý svět.

Dvacet eur. To byl můj vklad. Poslal jsem to z mobilní peněženky, ani jsem moc nepřemýšlel. Otevřela se předemnou hra s tématem starověkého Egypta. Pyramídy, skarabeové, a nějaká faraonka, která na vás mrkala, když se točily válce.

Prvních pět spinů – nic. Dejme tomu, že jsem projel pět eur. Říkal jsem si "vidíš, ty vole, zase jsi naletěl". Chtěl jsem to zavřít. Pak se ale rozsvítily tři pyramidy. Bonusová hra. Najednou jsem byl v místnosti plné sarkofágů, vybíral jsem jeden za druhým a z každého vypadla výhra.

Deset eur. Pak dvacet. Pak padesát.

Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Nikdo si mě nevšímal. Babička rozdávala buchty, strejda vyprávěl o dovolený. Já seděl na záchodě. Doslova. Utekl jsem tam, abych měl klid. A na tom záchodě jsem právě vyhrál víc, než jsem utratil za nákup za poslední dva týdny.

Točil jsem dál. Dalších deset spinů – nic. Pak se zase rozsvítili tři skarabeové. Další bonus. Tentokrát to byly volné zatočení. Automat se roztáčel sám, já jen koukal, jak čísla letí nahoru. 120 eur. 180. 240.

Srdce mi bušilo, ruce se potily. Bál jsem se, že mi mobil spadne do hajzlu.

Když bonus skončil, měl jsem na účtu 430 eur. Z dvaceti. Byl jsem úplně mimo realitu. Za dveřmi rodina slavila život, já seděl na záchodě a přemýšlel, jestli se tohle vážně děje.

Vybral jsem 400 eur. Třicet jsem nechal na další hraní, protože jsem cítil, že mám kliku. A pak jsem vstal, spláchl (ať to bylo uvěřitelný), umyl si ruce a šel zpátky k pohovce.

"Davide, ty vypadáš nějak spokojeně," řekla teta Marcela. "Máš novou práci?"

"Ne," usmál jsem se. "Jen jsem si odskočil."

Cestou domů jsem zastavil u hračkářství. Koupil jsem synovi draka, na kterého se díval v letáku. Lenku jsem vzal večer do kina. A sobě? Sobě jsem koupil ponožky s avokády. Blbost za pár korun. Ale dělala mi radost.

A víte co? Od tý doby hraju bitcoinové kasinové automaty pravidelně. Ale ne kvůli penězům. Kvůli tomu pocitu, že si můžu na chvíli sednout na záchod nebo do obýváku, Točím válce a nic neřeším. Někdy vyhraju, někdy prohraju. Ale vždycky si pamatuju ten sobotní odpoledne, kdy mě zachránila nuda a jedna klikatá faraonka.

Ten večer, když Lenka usnula, jsem si ještě chvíli hrál. Z těch třiceti eur, co mi zbylo, jsem udělal dalších devadesát. Zavřel jsem to ve dvanáct. Usnul jsem s mobilem v ruce a úsměvem na tváři.

Druhý den ráno mi došlo, že to nebylo o štěstí. Bylo to o tom, že jsem si konečně na chvíli připadal víc než jen "David z logistiky, co stačí tak akorát". Byl jsem na pár minut chlap, co vyhrál. I kdyby jen na záchodě u babičky.

A příště až budu muset zase na rodinný oběd? Už vím, co si s sebou vezmu. Sluchátka, nabíječku a vzpomínku na ten den. Protože bitcoinové kasinové automaty mi tehdy daly víc než peníze. Daly mi pocit, že i nuda může být začátek něčeho dobrého.

Ale hlavně – už nikdy nepodceňuju klid na záchodě. Někdy je to to nejlepší místo v domě.